Liduščino básnění....
Láska nás trhá na kusy
Bylo slunečno a rok dva tisíce se psal,
když podivný úkaz v Londýně se to stal:
vážený docent, pan profesor Brouček
začal se chovat jak malý klouček.
Pobíhal ulicí v rouše Adamově,
k Archimédovi maje daleko,
stěny všech domů zdobil nově
tužkou, ukrytou v konvičce na mléko.
Láska nás trhá na kusy, hlásal ten nápis stylový,
co k činu vedlo ho, to však nepoví.
A tak se vydejme na cestu v čase,
třebaže včerejšek je dávno passé.
Profesor Brouček, biolog znalý,
toužil už dávno – už když byl malý! –
kráčet tou stezkou neznámých divů,
tou stezkou trnitou bez párků k pivu.
Váženou cestou vědy a bádání,
života plného počtů a chápání.
Zvláště byl zaujat tou hmyzí říší,
kde, nalijme si vína číši,
je prostor k objevům mnoha.
A sžírala ho vleklá touha
získat uznání a cenu,
by otec s hrdostí zved‘ sklenu.
A tak se kromě postupů výrobním
věnoval výzkumům osobním.
Ohromné terárko s dobrým úmyslem pořídil,
„Roste skla denně!“ poskokům nařídil.
Dokonce mušek oslovil chovatele,
mluvil k nim vždycky dosti nabubřele.
On sám se totiž stal milovníkem tvora,
jehož bývají poslední slova: Ta potvora!
Zeleným tělíčkem snadno se kryje,
kusadla do těla potravy nebohé ryje.
Kudlanka – potvrdit osobně mohu –
je děsně zajímavé zvíře.
Můj malý přítel neměl nohu
a já se slitoval, čímž přišel k díře.
Bez zábran strouhala pokožku mou,
ač všichni mysleli, že je to hrou.
„Nevrť se, úsměv nasaď přec!“
Příště jim místo foťáku prostornou daruji klec.
Vždyť vůbec nedbali, že já jsem krvácel
z čela pokousaného. Oplácel
jejich ksichtíky nadšení plné,
sledoval, jak „umělec“ napětím trne.
Ale zpět k příběhu a sklenici od okurek:
Pan profesor, zcela ponořen do brožurek,
opomněl jednu kratičkou poučku -
navzdory zákazu dal tvory do hloučku.
A teď mi řekněte – lze pudům odolat?
Snad těžko, žel už to nešlo odvolat.
K samičce vpuštěn byl kudlaňák Pepa,
který až do teď žil z berušek léta.
Hlavu hned prvně a obrazně pro Betty ztratil,
okamžik poté vzdálenost zkrátil.
Láska je magická, to ví i dítě,
Ach, Betty, chci jenom mít tě!
A s tímto výkřikem se na ni vrhl,
kdyby byl normální, raděj by prchl.
On si však - zaslepen láskou – už v duchu maloval,
jak s Betty by dnešní noc flámoval.
Náklonnost, cit ten náš křehký,
to u Betty neměla lehký.
Ne snad, že Pepu by v podstatě nechtěla -
parťáka pro život už dlouho sháněla –
vztahy jí nicméně kdovíproč nešly,
třebaže dítka jí z románků vzešly.
A teď se, ministři, skutečně kajte,
že sirotkům jste nic nedali, hajte.
Betty je vdova, byť zelená pouze,
co nemůže odolat jedné své touze.
A tak i Pepa zakrátko
byl tak nějak… nakrátko.
Čehož se ten náš hrdinný rek
docela snadno velice lek‘.
Nesnesl pohled na bez hlavy kostru,
třebaže nepopírám – i já z toho rostu.
Zbláznil se, chuděra, vyběhl ven.
Druzí jen doufali, že je to sen.
Ctihodný docent, profesor Brouček,
choval se totiž jak malý klouček.
Chtěl, ať oběť Pepova je světu známa,
že Pepa pro lásku vkročil do neznáma.
A ženy že neváhaj pro v lásku víru
roztrhat na kusy i svého Míru.;;;;;;;;;;;;;;
