Jak bylo v Uhřicích
Hurá, je čtvrtek, jedeme na výlet za Jiřinkou.
Tak rychle z postýlky, v lednici mám těsto na sušenky, ať to stihnu. Válím, peču, slepičky obstarávám…dokonce jsem nic nespálila. Ještě je srovnám na linku a poliju čokoládou a hup na Lídu.
Vykoupali jsme se, vyfénovali, rychle snídaně a balíme. Balíme buchty, šunkafleky, k tomu samo sebou okurky, skořicové sušenky, co mezi tím krásně vystydly, vejce, brčko, tyčku na pusu, brýle, mobil, prachy na benzín, deku, fotoaparát, jo a vánoční dárek…zase okurky, jen trošku větší )))))….jo a Lídu hup na zadní sedalo přivázat.
Cesta utekla fajn, jen ten HUP přes koleje před Uhřicemi…..No tři vejce to odnesly))).
Ale už jsme u vrat. Jiřinka vykoukla z okna a už se zubila. Daly jsme si kávu a nějakou buchtu k tomu a zdrbly nadobro všechno, na co si vzpomněly.
V poledne jsme se otočili pro malého Patrika a Kačku (vnoučátka Jiřinky) do školky autem. Další sedánek, tentokráte nás obveselovaly i děti. A….myšička ))). Kde se vzala, tu se vzala, šla si po kuchyni na procházku. Ale duchapřítomná Jiřinka ji hned nabídla něco k snědku do takové malé, šikovné pastičky ))). Dnes už vím, že má po pohřbu))).
Než jsme odjely, přestal se stydět i Patrik. Spravoval s babičkou šňůrku do pytlíka na bačkorky do školky. Kolem třetí jsme se rozloučily, s obdivem prošly kolem cestovního, žlutooranžového létacího stroje a zamávali i pejskovi, který nás chtěl docela určitě sežrat.
Domů se nám jelo hezky, slunko svítilo a silnice byly prázdné.
Po takové návštěvě člověku dlouho trvá, než si zvykne, že je doma, protože je duchem stále u Jiřinky.
Jo a zapomněly jsme u ní mléko!! Ale dovezli jsme si...kačenkuuuuuuu )))).