Kopretinová louka
Kouknete se a nezdá se vám na ní nic zvláštního. Nic vás k ní nepřitahuje. Protože si řeknete: "Ty bílé fleky na louce, to odkvétají pampelišky."
Ale ono houby. Jsou to samé "Mám tě rád - nemám tě rád" :o). Čím jste blíž, tím se vám rozšiřují víc zorničky a koukáte jako opaření na tu krásu. Oči přecházejí od jedné kopretiny ke druhé. Ani jedna není stejná .
Vítr si s nimi celý den pohrává. Hned zrána je zdobí korálky rosy, potom na nich svá křídla vystaví slunku všichni motýli z okolí. A jak to tu bzučí...
Když se zaposloucháte lépe, uslyšíte i slabé cinkání. To jsou stovky modrých zvonků, co se mezi kopretinami hlásí o své místo na louce. A pak... pak ještě růžový, vytáhlý kohoutek, kymácející se ve větru a ševelící něco a kobylkách, co je škrabou svými hbitými nožkami...