Lanškrounské rybníky
...tak pojedem někam, nebo nepojedem...
Vedro je a čas utíká, až najednou hodiny ukazují po poledni. Tak rychle kam. Někam blíž, abychom nepřijely za tmy domů, že.
Lanškroun, hurá, tam jsme dlouho nebyly. Kouneme se na bobry!
Zaparkovaly jsme a omrkly mapu. Hned mi bylo jasné, že po cyklostezce, ani turistické cestě to nepůjde, ale cesta přímá je rovná, ve stínu stromů, podle rybníka a tudíž dobrá. Na konci se s turistickou značkou scházejí. Omrkly jsme ještě další hladiny rybníků a skladiště šišek :o))) za boudou.
Naše cesta se dál ubírala již po značkách. Ovšem jen s námahou, protože vedla přes louku v kopci a vozík balancoval po jednom zadním kole. Oddychly jsme si zase až v lese, kde se ovšem zase ztratily turistické značky, ale za to se nadmíru rozmnožily chatky, takže tu bylo na náš vkus až moc živo.
Jely jsme tedy kam nás vedla cesta a vyvedla nás na silnici k Lanškrounu. S tím jsme se nemínily smířit a po nějaké chvíli jsme zamířily do houští. Jakmile se objevil mostek, přejely jsme jej a vida, ocitly jsme se na slibovaných mokřinách a následně hrázi výchozího rybníka. Ufff...
Neztratily jsme se !!!!
Musím říct, že jsme ale viděly spoustu hezkých zákoutí, krásný, vzrostlý les, spoustu zvířátek, utrhly si i nějaký lesní plod a pokochaly se rozčeřenou vodní hladinou. To doma nemáme. Kačenky jo.Lidí jsme až tak moc po cestě nepotkaly, až u chatek.
Počasí bylo horké, jenže stromy ho chladí a voda jakbysmet. Ale jen jsme nasedly do auta a vyjely na zpáteční cestu, obloha zčernala. Netrvalo ani deset minut a spustil se takový liják, že jsme musely zpomalit, protože nebylo dobře znát cestu mezi stromovím...
A doma..., no to svítilo zase slunko...