Rozbitá hlava
Opět jsme se vydaly s Lídou na výlet do Rumburka. Ne snad, že by to tam bylo tak krásné, nebo se nám tam tak chtělo, ale kam my tak můžeme jet? Nikdo nás na noc domů nechce))). Jsme moc objemné))), náročné, máme své mouchy a není to s námi jednoduché.
Nastěhovaly jsme se, prohrábly lednici, uvařily si papů a uložily se.
Ráno jsme se rozhodli i s Mikešem pro procházku. A slíbila jsem také Mikešovi pomoc při balení na nástup k lapiduchům. Jenže já jsem spěchala, a to tak hodně, že jsem nečekala a vrhla se s Lídou ze schodů. Na posledním schodě se mi zvrtla noha a Lída letěla i s vozíkem na zem. Rána a….rozbité čelo….aaauuuu.
Hned domů. Já ztuhla. Umyla jsem Lídě čelo. Rána nebyla tak hrozná, Lída statečná, ale jak to zadunělo mi znělo v uších a já byla jako opařená. Mikeš ale jednal a zavolal sanitu.
A tak jsme se rychle dostali do nemocnice. Ale přátelé…asi jsme rozmlsaní z nemocnice Ústeckoorlické, to co jsme viděly v nemocnici v Rumburku, byste vidět nechtěli. Na „sále“, kde Lídě zašívala paní doktorka hlavu, mimochodem neměla ani roušku na puse, visel závěs, jako má naše teta ve špajzu. Stará dřevěná okna poslední nátěr už ani nepamatovala a zářila černotou.
Hlavu šila paní doktorka přede mnou. Lída ležela na zaprášeném stole. Zaprášené byly i všechny přístroje, které na sále byly.
Ale hlavu zašila a pak šup na rentgen. Druhý den na nás sestra už do čekárny zhurta volá. „Měla už někdy prasklou lebku?“ Koukám na ni jako brok… Ale, možné je všechno. Všechna čest, rentgen měli v Rumburku prvotřídní, to se musí nechat.
Doktor na to koukal, potom uznal, že lebku má zcela „svoji“, prostě nesrostlou. Přikázal ledovat oko a pozval nás na další návštěvu. Okoukli štychy a napsali psaníčko na chirurgii do Ústí.
Doma Lídě nateklo oko tak, že na něj neviděla. Vypadala legračně. I Klárka ji děsně litovala….