Sáňkování
Bláznivé počasí snad ani nemusím připomínat. Zima je divná. Ne, že by se mi teplo nelíbilo, ale aspoň chvíli by mrznout mělo, aby půda přemrzla a plevel se trochu umínil. Jinak i stromy blázní a jsou celí tumpachoví z toho, kdy vlastně pupeny nasadit.
Ráno bylo mlhavé, ale ukázal se čerstvý sníh. Bylo příjemné se koukat na sněhobílou peřinu, co přikryje všelijaký binec na zahradě.
Po poledni začalo hustě sněžit a vydrželo padat tak tři hodiny. Mávnutím kouzelného proutku se vyjasnilo a teta Verunka nás vyhnala ven. Že další příležitost na sáňkování nebude. Obloha byla modrá, slunko se mohlo přetrhnout a Pája našel Lídin maxi pytel. Strčil do něj molitan, já Lídu zabalila do svetru a oteplovaček, deku pod ní, deku na ni, bufy a už ji táhl do kopce. Řeknu vám, zkuste si to, jezdit vleže po kopci, nic moc zážitek. Musíte se hodně spolehnout a svěřit….
Pája je ale strašně hodný na Lídu. Většinou ji bere do náruče, a tak je sjezd lepší. Největší zážitek je asi jet do neznáma úplně sama))).
Na kopci byl i strejda Jenda, došla Maruška, Jirka…., ale my už byli zmrzlí a museli se jít zahřát pod peřinu. Moc hezky se po tom spalo…