Že by nový vozík?
Kdybyste si pozorněji prohlédli můj vozík, řekli byste si, kde jsem s ním pro pána krále jezdila. Těsně před rozpadnutím, ložiska v čudu (i při mé muší váze), o vzhledu ani nemluvím.
Inu, jsem se rozhodla, začala do toho šťourat a donutila Lídu, aby se na internet podívala na adresy, které jsem získala v katalozích ve zdravotnické prodejně.
Musím si postesknout. Představte si slečnu, jednadvacet let. Inteligentní, s mnoha plány do budoucna, smyslem pro humor a neutuchajícím optimismem.
Jestliže bude zdravá, jaký asi bude mít šatník? Jaké bude chtít nosit boty? S jakými doplňky by ráda do společnosti?
A buch. Stačí, aby nechodila, navléknou ji ortopedické boty, tričko pořádné nesežene, protože je malá a o podvozku, na kterém musí trávit celý život ani nemluvím. Copak lidi nepřemýšlí? Proč nemůže vozík vypadat trochu k světu? Běžný člověk si těžko představí cenu, kterou za vozík pojišťovna musí zaplatit. Jakmile však si chce zákazník vymyslet něco extra, cena se pomalu zdvojnásobí. Hloupý výlisek z umělé hmoty navíc má cenu 700 korun! A nakonec není stejně vozík podle představ, protože takový, prostě není. Barva je problém, těžké to je...chudinky maminky.
Firma Medicco se nám líbila ovšem nejvíce a ještě ke všemu je pro nás nejblíže i její pobočka. Takže jednou v pondělí ráno jsme se domluvili. Koupat, snídaně… To je na hodinku nejméně, ovšem pravdou je, že v devět hodin jsme seděli v autě a hurá na výlet. Byli jsme očekáváni v Mediccu v Košumberku, po telefonické domluvě, na desátou.
Jedeme si takhle hezky, sluníčko vykukuje z mlhy a v tom…buch. Srna zprava…. To snad není možný !!!!. Srnky nás pronásledují snad už všude. Takže se chudinka odkutálela pod autem až dozadu, chlupaté celé zadní dveře. Nejen chlupaté.
Do Košumberka jsme dorazili se čtvrthodinovým zpožděním.
S úsměvem na tváři vstupujeme do Medicca a zíráme na vozíky. Měli jsme ho trochu vybraný, tedy tři varianty. Takže jsme si nejdříve nechali nabídnout něco pro naši slečnu a pan Lorenc nám nabídl přesně to, co jsme si vybrali sami, kromě dětského vozíku, který nám rozmluvil, že je na něho velká.
Popovídali jsme si, zanadávali a on si změřil Lídu, dohandrkovali jsme si barvu, snad dopadne červená metalíza a dohodli se, jak s poukazem.
Jedem domů…tedy, ještě zastávka pro pohled, Pavel pro všechny druhy piv, pár fotek…
Další zastávka byla v Nových Hradech u ohrady s daňkama. Tentokráte jsme měli štěstí, protože daňci byli dole u brány a ještě k tomu dojeli s vlekem plným větví bezu. Byla to pěkná podívaná. Také jsme se dověděli, že daňků je tu 800!!! Ohrada je ohromná, ale musí je krmit denně.
Čas se nachyloval a Lída začínala mít hlad. Měla jsem nápad stavit se někde na oběd, protože jít na jídlo do restaurace se mi nestane za celý rok.
Koukáme po vhodném objektu cestou a nic, až v Litomyšli jsme zabrousili do restaurace U Medvěda. Nemohli jsme přijít na to, kudy se tam vlastně leze, ale nakonec to dopadlo od Penny marketu. Byla bezbariérová…skoro…a útulná. Všude přítmí, vycpaná hlava medvěda, káně poštolka, kůže na zdi, svíčky na stole, sušené květiny, dřevěný, masivní nábytek, k tomu keramické, tmavé nádobí, klenuté, cihelné stropy, kamenné zdivo, ….a dobré, ne moc drahé jídlo. (reklama jako hrom)
Ve tři jsme dojeli domů. Měla jsem toho dost. Lída chudinka celá utlučená z auta. Vyčůrat, umýt a lehnout.
Teď jen čekat, co na náš nápad doktor a pojišťovna:o))).